Muzea, archivy, depozitáře

Druhá návštěva Mladoboleslavského muzea, tentokrát včetně depozitáře a archivu

Archiv muzea není právě nejvhodnějším místem pro dětské osazenstvo, proto jsme velmi, ale opravdu velmi brzy ráno vyrazili předat potomky hlídací kamarádce, abychom mohli být v devět hodin v Mladé Boleslavi. Ač celá akce neproběhla právě hladce, vše jsme víceméně stihli. Rapídka jsme zaparkovali tentokrát na parkovišti před budovou a šli vyjednat domluvenou návštěvu archivu. Z poněkud přísné archivářky se nakonec vyklubala docela milá osoba, přinesla nám požadovanou složku, na všechny dotazy celkem fundovaně odpověděla, i fotit dovolila "když toho nebude moc".





Fotografie z diapozitivu jsou jako živé

Nejsem si jistá jak dlouho, ale vím, že jsme se s Davísem výborně bavili. Paní archivářka nás poté taktně upozornila, že náš čas se chýlí, inu doprobrali jsme pár zbylých dokumentů, vyplnili jakési lejstro, podepsali, rozloučili se a nechali se vyvést do hlavního sálu.


Byla to krásná doba, pamatujete??

Slečna z recepce nás poněkud zklamala informací, že, oproti předchozí domluvě, právě teď na nás paní průvodkyně nemá čas, takže se do depozitáře dostaneme nejdřív po dvanácté. Rozladěně jsme vymýšleli náhradní program. Oběd se zdál být nejefektivnějším zužitkováním přebytečného času.


Pánové závodníci se laskavě nechali vyfotit pro tisk

V restauraci měli jen málo naspěch, proto jsme zpět do muzea dorazili až kolem jedné hodiny. Slečna z nás neměla valnou radost. Depozitář se nám nakonec podařilo navštívit, abychom zjistili, že Monte Carlo zde není. Našli jsme ho vystavené v expozici. Za asistence paní průvodkyně a pana technika, jemuž starost o stotřicítku náležela, jsme se začli eReSkou prolézat, měřit, fotit, porovnávat, prolézat, měřit, fotit, porovnávat, prolézat, měřit, fotit ....



Pan technik byl trochu překvapený naším oměřováním proužků, umístění různých drobností i porovnáváním barevných odstínů, "přece to bylo stejně opravovaný".


Bavili jsme se celkem dlouho a bavili jsme se dobře.



Když už i my jsme museli uznat, že to trochu přeháníme a že tenhle materiál nám tedy ale opravdu stačí, zběžně jsme proletěli výstavou, udělali pár fotek a vyrazili (s ohromným zpožděním) do Prahy.



Krásné, že?

Návštěva Národního Technického muzea v Praze

Ač jen snad kilometr vzdáleni od NTM, poprvé za několik měsíců jsme se odhodlali a vyrazili. Proměnlivé počasí právě nepřálo vycházkám, ale přece jsme se, byť s poměrným zpožděním, vydali i dětmi vzhůru na letenský kopec. Na schodech posedávaly skupinky školních výprav. Poněkud nás od návštěvy muzea odrazovaly, ale po zběžné rekognoskaci terénu jsme usoudili, že to nebude tak zlé. U pokladny jsme zaplatili patřičný obolus a vstoupili do světa lokomotiv, strojů a času.



Detailně jsme si prošli především nejnižší patro budovy. Ač v časovém presu, viděli jsme toho dosti.



Potkala jsem známéno, který v NTM pracuje a díky němu jsme se dozvěděli něco o eReSce která v muzeu stojí. Také jsme dostali slíbenou návštěvu depozitáře a podrobnou prohlídku oné, často pomlouvané, Škody 130RS. Ani strop potažený kytičkovanou látkou už jí, alespoň pro nás, neubere na vážnosti a úctě.



Na ochozu prvního patra jsme prohlédli vystavené motocykly. Na první pohled zajisté zaujme hlavně Čechie. Osobně mi mrzelo nedostatek "podrámovek", uvidíme v depozitáři. Těšte se na reportáž!


Tančili jsme ....

Potom, co nás opustil Davísek směr práce, jsme prošli ještě i ostatní patra, prohlédli lodičky a letadýlka, pokochali se celkovým pohledem na celý sál a vyrazili na blízkou zahrádku doplnit vytamín B.

Zdá se, že majitel fotoaparátu brousil své umění hlavně na nás, takže těch zajímavých fotek je nějak pomálu. Polepšíme se! =-)

Moje první návštěva Mladoboleslavského muzea a depozitáře k tomu

V takovém počasí je radost cestovat. Brzy s ránem házíme děti do auta a vyrážíme směr Mladá Boleslav. Všude jsou závěje sněhu, ještěže dálnice je docela v pohodě. Před muzeem nás čeká zákaz vjezdu, přesto neohroženě vjíždíme. Hustě sněží. Ani nestačíme zaparkovat a už nás vyhazují, bude se konat jakýsi sjezd papalášů. Ověšena dětmi, kamerou, foťáky, bundami a další důležitou výbavou se přesouvám do útrob muzea. Muž parkuje a přichází.



Děti se okamžitě pokusí rozletět po sále. Kupujeme lístky a jdeme ukázat tu nádheru potomstvu. Jsou nadšeni z upírů a od filmu je už neodtrhneme. Nevadí, alespoň je čas prohlédnout "závodní" část výstavy.



Škoda 130RS Monte Carlo chybí. Dostává se nám odpovědi, že je kdesi zapůjčena.




Po dohodě se sympatickou paní se vydáme na dříve dohodnutou prohlídku depozitáře. Děti?? Nevadí! Prodíráme se závějí sněhu, kočárek s miminem chvílemi musím nést. Stoupáme po schodech, blížíme se k očekávanému místu. Davísek se usmívá, přestože tu je již po několikáté, stále pln nadšení. Vstupujeme a já nestačím žasnout.




"Tý vole, to je boží."

U dvou rozebraných vozítek do kterých bylo lze nahlédnout vysvětluji starším dětem funkci motoru, brzd a tak dále. Muž chvíli poslouchá, trochu se stydím.



Drze pozotevírám všechny kapoty. Není to snadné, než přijdu na to, že se zvětšiny otvírají na druhou stranu!!!



Sympatická paní se ujímá hlučících dětí a nechá je "povozit" v buggynách. Fotíme, točíme, prolézáme.




Vymýšlíme legrácky do kamery. Marně hledám, co je zvláštního na užovce, která si tu stojí. Než otevřu víko motoru a tam ... nic! Motor vpředu se zachovaným šnekovým řízením, no prostě se vším všudy. Nakonec usuzujeme, že "ty blatníky vepředu jsou ale nějaký divný".



Shora shlížíme na budoucí exponát muzea.



Jsme poučeni, že vše funguje, nastartování brání pouze absence baterií. Klíčky jsou všude. Uklízíme po sobě nepořádek, sympatická paní zapíná alarm, zavírá dveře. Vracíme se do hlavní budovy.

Pěkně poděkujeme a ještě naposledy se projdeme výstavou.



Beru nejstaršího syna a jdeme se nenápadně podívat do zakázaných zón. V místě určeném dětem, kde jsou šlapací autíčka a velký panel na malování, je připravený raut. Smůla. Tiše se procházíme zadním sálem, obdivujeme další auta a vystavené motory. Ve vedlejší místnosti probíhá ona konference. V rámci zachování nenápadnosti nefotím. Zpátky se přidáváme ke zbytku rodinky a vyrážíme pryč. Znovu slečnám u pultu poděkujeme, děti obsypou vitríny s reklamními předměty škodovky. Každému kupujeme autíčko a jdeme se na chvíli posadit do přilehlé kavárničky. Jsem opravdu ráda, že máme "jen" tři děti, ačkoli taková množstevní sleva ..



Po dobré kávě vyrážíme na návštěvu slavného rodáka z Dobrovice. Ale to už je jiná kapitola.


A jeden bonus závěrem.
Davesovo působivé video z muzea a depozitáře. (5Mb)